Filipínská bojová umění
Této oblasti se v současné době věnujeme formou specializovaných semninářů.
Tato část naší výuky vychází ze tří systémů: Cabales Serrada Escrima, Lakas Katorse a Dagooc Arnis System. Tyto 3 styly spojuje jak jejich původ, tak obsah výuky. Všechny učí jak zacházet s nožem, tyčí, dvěma tyčemi atp. Přesto mezi nimi existují rozdíly, menší či větší, které se však v této kombinaci skvěle doplňují. Od technicky náročných drilů po co nejjednodušší a nejefektivnější způsob použití zbraně. Všechny tyto systémy máme oficiální povolení vyučovat.
Bojové umění bývalo vždy součástí kulturně a rasově různorodé společnosti Filipín. Tato umění se obecně většinou zaměřují na boj se zbraněmi (tyč, nůž, mačeta), ale své místo zde mají i styly boje beze zbraně. V současné době existuje několik stovek stylů a systémů, které jsou nejčastěji prezentovány pod názvy ARNIS, ESCRIMA nebo KALI. Název Arnis vychází ze španělského výrazu arnis (arnes) de mano – ruka jako štít, Escrima je také španělského původu (esgrima) a znamená šerm nebo šermovat. Označení kali je vysvětlováno několika způsoby, buď se vychází z výrazu kalis - čepelovitá zbraň, nebo jako složenina výrazu kamut/ruka a lihok/načasování. Filipínci své válečné umění neustále zdokonalovali a v dřívějších dobách platilo, že bylo toto umění doslova rodinným pokladem, který si každá rodina chránila a informace a výcvik se přenášely tradičně většinou z otce na syna či z dědy na vnuka.
Důležitými mezníky ve vývoji filipínských bojových umění (FBU) byla za prvé migrace lidí a to z Indonésie, Malajsie, Číny a Thajska. Dále pak španělská nadvláda, která trvala cca 330 let a i japonská a americká okupace. Nástup komerčního pojetí FBU spadá do přelomu 70. a 80. let dvacátého století. Mezi první nejznámější propagátory filipínských bojových umění ve světě patřili například pánové Cabales, Sarmiento, Presas, Inosanto, Gaje a Inay. O něco později ( v tzv. druhé vlně) se angažovali učitelé – Latosa, Sulite, LucayLucay, Caňete, Sayok a Dagooc. Nesmíme zapomenout zmínit i dva legendární mistry filipínských bojových umění a to Antonia „Tatang“ Ilustrisima a Benjamina Luna Lemu.
Velký důraz při výuce filipínských bojových systémů je kladen na práci nohou, držení těla a mrštnost. Dalšími důležitými prvky jsou například úhly jednotlivých útoků, vzdálenost, načasování, atp. Rozsah používaných zbraní ve filipínských stylech je opravdu obrovský, používají se nejen různě dlouhé tyče, nože a dýky, ale také kopí, meče, štíty, či vrhací zbraně. Určitou zajímavostí jsou tzv. pružné zbraně jako je např. bič nebo část oblečení zvané sarong, která může výborně fungovat jako improvizovaná zbraň. Mezi střelné zbraně počítáme luk s šípy a bambusovou foukačku. Klíčovou roli sehrálo a stále sehrává nejen použití chladných zbraní, ale i praktická stránka tréninku. Časem se proto opustilo i od používání některých autentických zbraní při výcviku. Během posledních několika let se filipínská bojová umění stala značně populární a to téměř po celém světě. Hlavními důvody jsou nejen praktičnost a funkčnost technik, reálný pohled na trénink, ale také používání nožů či holí - nejběžnějších a nejuniverzálnějších zbraní na světě. Své uplatnění našla tedy nejen u civilistů, kteří chtějí realisticky trénovat boj se zbraněmi i bez, ale samozřejmě i u mnoha armádních či policejních specializovaných útvarů.