Ruku v ruce s bojem a zbraněmi se vyvíjel a zdokonaloval i výcvik v bojových dovednostech. Lidé si velice rychle uvědomili, že trénovaný jedinec má mnohonásobně vyšší šance na úspěch než ten, který připraven na boj není. Přesto z nějakého neznámého důvodu byl a je předmět tréninku boje s nožem či dýkou, často podceňován a zlehčován. Nyní se vás pokusím ve stručnosti seznámit s několika důležitými mezníky ve vývoji boje s nožem od minulosti po současnost. Vůbec netvrdím, že všechny mnou uváděné informace jsou zaručeně pravdivé - vycházím, jak z dostupných materiálů, tak i z ústního podání mých učitelů. Používal jsem prioritně učebnice, knihy a manuály, které jsou běžně přístupné. Začneme v Evropě, kde se v minulosti vyučoval hojně šerm. Existovala celá řada stylů, které se od sebe odlišovaly nejen použitými zbraněmi ale i mentalitou bojovníků. V této době existovala škola německá, italská, španělská a francouzská. Zpočátku se používaly jedno ruční a jeden a půl ruční meče, které se někdy kombinovaly se štíty. Později to byly rapíry a to jak samostatně tak i s doplňky jako třeba s pěstním štítkem či levoruční dýkou, vyučovalo se i zacházení s kordem, šavlí, tesákem, ale například i s dřevcovými zbraněmi - halapartnou, píkou, holí, kopím, atp.
Španělský styl
My se zaměříme nejprve na Španělsko, kde existovaly vynikající školy šermu. Španělské šermířské školy byly známé tím, že při své výuce využívaly matematiku a geometrii. Nás ale více bude zajímat španělský nůž Navaja a jeho bojové použití. Tomuto tématu se například věnuje kniha, která byla vydána v Madridu v roce 1849. Tato kniha se jmenuje Manual del Baratero, or Arte de Mlajnejar la Navaja, el Cuchillo, y la tijera de los Jitanos a napsal ji pan Mariano de Rementia y Fica (M.d.R.). Tento bojový manuál byl před několika lety dokonce kvalitně přeložen do anglického jazyka. Zaobírá se detailním bojovým použitím převážně zavíracího nože Navaja, ale i pevného nože Cuchillo a nůžek. Manuál je rozdělen na čtyři základní části a každá část na několik lekcí. První část se nazývá – Poučení o Navaja a skládá se z lekcí o nejrozšířenějších jménech Navaja, pozicích a postojích v boji, metod útoků a obrany, o hranicích, otočkách a proti otočkách, přehození nože do druhé ruky, o útocích, odrážení a úhybech a o stažení. Druhá část je o různých taktikách provozovaných při použití Navaja. I zde je tato část dále rozdělena na jednotlivé lekce. Jsou vysvětleny střehy, útoky ze předu, útoky z boku, průchody, molynete, zásahy s Navaja, pohyby rukou a kloboukem, recortes, hadí taktiky, podvody a lsti. Další část je nazvaná – správná cesta použití Cuchillo (což je pevný nůž). Lekce této části se zaobírají nožem Cuchillo, postoji, úhyby a úniky, útoky a metody zásahu s Puňal-dýkou, obranou proti Cuchillo a Puńal a použití fint. Poslední čtvrtá část je zaměřena na správnou cestu bojového použití nůžek mezi cikány. První lekce této části je o nůžkách obecně a další lekce je o cikánských metodách jak s nimi zacházet. Dodnes existují některé španělské systémy boje s Navaja. Například rodilý Španěl Don Santiago Rivera vyučuje ve své škole tři základní umění bojového ovládání nože. Je to styl baratero, gitano a sevillano. Každý tento styl má svá specifika. Baratero zdůrazňuje přímou linii boje s nožem a týká se výhradně přežití na ulici. Síla a rychlost jsou primárními atributy tohoto stylu. Gitano je styl, jak je naznačováno jménem, původem od španělských cikánů. Tento styl je charakterizován vysoce stylizovanými pohyby a rychlou uměleckou manipulací s nožem. Styl gitano zdůrazňuje obratnost a klam. Sevillano styl je nejpropracovanější ze všech tří uvedených stylů. Je to vysoce vyvinutý styl s vysloveně španělskou elegancí. Není principiálně charakterizován silou, rychlostí, obratností či klamem, ale dovednou spolehlivostí založenou na zdravé strategii a taktice. Ať už se učíte jakýkoliv styl, měl by obsahovat základní tři vzdálenosti-mano a mano (ruka k ruce), cuerpo a cuerpo (tělo k tělu) a ojo a ojo (oko k oku). Nemusím snad dodávat, že pokud trénujete autentický styl, vždy bude (měla by být) výuka vedena v jazyce té které národnosti, proto výuka španělského stylu boje s nožem nebude používat například italské názvy, atp. Samozřejmě že po celém Španělsku jsou i další styly v zacházení s nožem, mnohdy jsou obecně pojmenovány po městech či regionech, kde se vyvinuly a byly praktikovány. Bohužel některé jsou vyučovány pouze v rodinném kruhu. Jedním ze současných světových představitelů španělské školy boje s nožem je pan James Loriega. Španělský styl boje s nožem můžu jen vřele doporučit, jde jen o to najít a vybrat si kvalitního a kvalifikovaného učitele. Určitě za to stojí si přečíst i Manual del Baratero, minimálně pro informovanost a inspiraci.
Italský styl
Italský šerm ovlivnil téměř celou Evropu a italští šermířští mistři podobně jako španělští patřili k velmi vyhledávaným učitelům. Byla to právě dýka stiletto či levoruční dýka používaná s rapírem, která přiměla některé mistry šermu se o něco více zaobírat i bojem s dýkou. Jedním z těchto italských mistrů byl pan Salvatore Fabris, který věnoval použití dýce i část své knihy o šermu.
Například v moderní knize The Sicilian Blade popisuje pan Quatrocchi jak byl vyučován v umění mulettos, což je Sicilský boj s nožem. Vysvětluje zde, že stále mnoho siciliánů pohlíží na stiletto jako na ztělesnění sicilské odvahy. Tam kde policie nedokáže zaručit ochranu proti krádežím a navrátit uloupené věci, dokáží toto synové poškozené rodiny s ostrými stiletto. Ostrov Sicílie údajně nikdy neztratil svůj středověký způsob myšlení, podle kterého musí muž bránit sám sebe, svou rodinu, svůj majetek nebo svou čest, vlastním zapojením se a s odvahou bez ohledu na zákon. Podle Quatrocchiho jsou dva typy stiletto boje. Prvním typem je duel-souboj. To platí, když se dva muži rozhodnou utkat se s čepelí v boji k vyřešení incidentu, který se většinou týká cti nebo urážky jedné ze zúčastněných stran. Druhým typem boje se stilettem je sebeobrana proti útočníkovi či více útočníků. Pan Quatrocchi vyučuje nejen správný úchop nože, bojový postoj, výpad, ale i základní řezy a body. Dále zdůrazňuje akci, útok - návrat - útok a vysvětluje i „cíle“ technik na lidském těle. Věnuje se samozřejmě i tréninkovým metodám a pomůckám jako např. použití obaleného boxovacího pytle, nebo při sparingu používání tréninkových nožů a šermířských masek. Zmiňuje se také o technice plášť a dýka, kdy se omotává kolem vaší volné ruky bunda, plášť nebo jiná část oblečení. Popisuje také nejen jak své stiletto nabrousit, ale i jak a kde ho vhodně nosit. Věnuje se i obranným technikám a taktikám. Učí využívat improvizované zbraně, jako jsou například židle, koště nebo časopis. Zmiňuje se také o tzv. skryté ruce, kdy nůž je maskován do poslední chvíle jeho použití. V současné době se autentickým použitím dýky stiletto či moderní verzí vymršťovacího (vyskakovacího) nože zaobírá například pan Antonio G. Merendoni žijící v Itálii, nebo pan Vito Quatrocchi, který žije v USA. Velkým propagátorem boje s nožem, který vychází z italské školy je posledních několik let také pan Danillo Rossi vyučující styl Layolo Knife Fighting System.
Německý styl
Němci byli vždy velcí šermíři. V šermu zbraněmi jako tesák a meč neměli soupeře. Ale byly to právě zbraně, jimž bylo souzeno vyklidit pole před elegantnějšími a hlavně praktičtějšími „novinkami“. V tomto ohledu, bez zřetele k proslulosti svých šermířských škol, bylo Německo ve stejném postavení jako Anglie a Francie. Nezbývalo mu, než v průběhu času následovat příkladu italských a španělských šermířských mistrů. Jedním z asi nejznámějších německých šermířských mistrů byl pan Hans Talhoffer. Talhoffer se ve svých knihách tzv. Fechtbuchů, velice komplexně zaobírá použitím většiny soubojových zbraní té doby. To co je pro nás zajímavé a důležité, že značnou část věnoval také boji s dýkou. Hodně německých šermířských mistrů se nechalo v minulosti ovlivnit také kodexem Wallerstein – unikátní německou duelovou příručkou z 15. století. I v této příručce je část věnovaná boji s dýkou. Dalším německým šermířským mistrem, který se částečně věnoval i boji s dýkou a tesákem, byl pan Joachim Meyer. Vždy se jednalo o komplex technik – nejen různé body a řezy, ale i páky, zámky, škrcení, strhy či odzbrojení. Německá škola boje s dýkou či nožem by tedy měla mít své hluboké kořeny. Jediné co vím, že k jejímu částečnému „znovuzrození“ došlo v letech před druhou světovou válkou, kdy se začala bojově připravovat i ozbrojená a vojensky organizovaná složka SS. Zde byl během výcviku zaveden a trénován boj s nožem, který vycházel z šermířských technik. V dnešní době se několik skupin ve světě (samozřejmě i v ČR) věnuje oživení původního umění boje s dýkou podle dochovaných starých materiálů.
Český tesák v akci
I v Čechách se ve středověku samozřejmě učilo válečné umění a šerm. Vyučovali zde převážně domácí mistři, kteří získali svůj titul buď doma, nebo v sousedních zemích. Mimo standardní zbraně - jako např. meč, halapartna nebo hůl, obsahovala výuka ještě zacházení s typicky českou zbraní a tou byl tesák. Místní systém výuky byl zřejmě ovlivněn německou školou v zacházení s tesákem. Český tesák je krátká pobočná chladná zbraň, která je kratší než meč či šavle, s rovnou či mírně zakřivenou čepelí a to převážně jednostranně broušenou. Často byla celá zbraň vykována z jednoho kusu železa. Řap byl protažen do záštitného oblouku, který končil u hřbetu čepele. Jednalo se vlastně tedy o takový velký nůž s ochrannou ruky. Technicky se nejčastěji využívalo mnoho různých seků a to přímo na hlavu či tělo soupeře. Nebo tzv. předseků, které cílily na předloktí ozbrojené ruky protivníka. Nedominantní ruka se používala jak ke krytí nápřahů soupeře, tak i například k jeho uchopení a přidržení. Samozřejmě, že se s tesákem i krylo a bodalo. Tesák byl velmi obávanou lidovou zbraní a i přijíždějící cizinci bývali varováni před konflikty vznikajícími v hospodách či přilehlých místech. O rozšíření tesáku (zbraně i českého názvu) se velmi „zasloužily“ také husitské války. Bohužel nevím o tom, že by se dochoval nějaký původní český manuál o použití tesáku. Použité kresby jsou z knihy německého autora Joachima Meyera.
Další staré evropské školy boje nožem
Pozadu nezůstali ani Britové. Pan George Silver byl anglickým pánem na konci 16. a začátkem 17. století, který je známý svými spisy o šermu. Nejznámější je manuál - My Paradoxes of Defense, kde jednu celou kapitolu věnoval boji s dýkou/nožem. I Skotští horalé se věnovali určitému stylu boje s dýkou. Používali své vlastní varianty těchto chladných zbraní a to skotskou dýku dirk nebo nůž sgian dubh, který neodmyslitelně patří ke skotskému mužskému kroji – kiltu a bývá nošen zastrčen v pravé podkolence. Používala se také dýka sgian achlais nošená v podpaží nebo v rukávu. Současným velkým propagátorem tohoto stylu boje s nožem je pan CHristopher Scott Thompson – autor knihy Highland Knife Fighting.
Koncem 19. století působilo také ve Francii několik lidí, kteří se mimo jiné své aktivity cíleně věnovaly bojovému použití nože. Jedním z nich byl pan Pierre Vigny – učitel šermu, savate a sebeobrany a dalším byl například francouzský šermíř a odborník na sebeobranu pan Emile André. E.André napsal v roce 1889 knihu o sebeobraně na ulici „L'arte de se defender dans la rue“, kde se v určité části intenzivně věnuje ovládání nože - Le Couteau. I pan André vychází z principů francouzského šermu šavlí a kordem, boxu a savate. Zajímavé je, že jsou zde znatelné vlivy umění ovládání Španělské Navaji. Emile André doporučuje taktiku protiútoku do tempa soupeře a využívá nízké kopy ze savate jako prvku překvapení. Nechybí použití pláště nebo kabátu jako improvizovaného štítu proti soupeřovým řezům, sekům či bodům, nebo hození části oděvu do tváře protivníka.
Musím zde také zmínit zajímavý fenomén z Nizozemska - staré tradiční bojové umění s noži jménem Bekkesnijden (Maul Cutting). Jednotlivé zápasy nebo turnaje byly kdysi organizovány na trzích, v hospodách nebo v hostincích. Fungoval tu určitý čestný kodex a soubor pravidel. Jakmile byla prolita krev řezem soupeřovy tváře, byl vyhlášen vítěz. Místní vladaři Bekkesnijdena mnohokrát zakázali, ale nikdy plně nevynucovali své zákony. To skončilo během 19. století, kdy bylo nuceno stát se toto umění ilegálním. Skutečné umění Bekkensnijden se dodnes údajně praktikuje se živými čepelemi, tupými čepelemi nebo se speciálně navrženými značkovacími čepelemi.
Konec první části
Autor: Martin Hradecký
Bình luận