Indie a Čína
Samozřejmě, že ve výcviku boje s nožem či dýkou nezůstali pozadu ani Asiaté. Například v Indii byla dýka vždy oblíbenou zbraní. Dovednost ovládat dýku byla tak značná, že i v Mahábháratě se hovoří o bojovnících vyzbrojených dýkou, kteří vítězili nad lvy. Jedna z nejznámějších a nejtypičtějších indických dýk je Katar. Katar někdy též nazýván kattari, kataa či bundi, je druh pěstní tlačné dýky, jejíž rukojeť je na rozdíl od tradičních dýk tvořena kovovými tyčemi ve tvaru písmene H, takže čepel se nachází před a současně nad bojovníkovými klouby. Čepel bývá obvykle klínovitá s širším tělem a dosahuje běžné délky mezi 10-50 cm. Tato indická dýka umožňovala velmi silná bodnutí. Hroty některých modelů bývaly ještě zesíleny, aby lépe prorážely kroužkovou zbroj. Dýka Katar se používala tak, že jí válečník uchopil za třmenový jílec (rukojeť) a základně bodal jako by vedl boxerský úder. V tomto momentě ho zároveň chránili protažené výběžky Kataru na jeho předloktí. Tato dýka byla velmi účinná v boji zblízka. Výcvik většinou začínal označením životně důležitých bodů na kresbě lidského těla. Cvičící tyto body velmi pečlivě studoval, protože podle indického bojového umění Kalaripayat, musí student znát nejen techniku ale například i anatomii. V rámci dalšího tréninku se žák učil útočit a vykrývat dýkou z nejrůznějších pozic - v leže, v sedě a samozřejmě ve stoje. Katar se také dost často používal spolu s malým štítkem nazývaným Paričha.
V Číně se používalo obrovské množství různých chladných zbraní. Přes hole, meče, tyče a kopí až po všelijaké halapartny, vidlice, bojové sekery, šavle, kožené či železné biče nebo i zemědělské nástroje přeměněné na zbraně. Mimo motýlích nožů (mečů) existovala také dýka Pi-šou. Tato dýka byla jednou z nejoblíbenějších skrytých zbraní a používala se jak k boji zblízka tak i jako vrhací zbraň. V období dynastie Chan byla dýka sekundární zbraní a museli jí údajně nosit všichni vojáci. Bohužel v současné době bojové použití dýky v systémech Wu-shu takřka vymizelo. Jedním z mála mistrů, kteří se věnují boji s nožem je sifu Liu Yaguang, jehož specializací jsou dvě dýky v Shaolinském stylu.
Japonské Tantódžucu
V Japonsku se v rámci Bugei Džúhappan (18 bojových umění) vyučoval také boj s nožem či dýkou nazývaný Tantódžucu. Samozřejmě, že samurajové prioritně trénovali lukostřelbu, šerm s mečem, zacházení s kopím yari či naginatou, jízdu na koni, nebo střelbu z mušket teppó. Systém tantódžucu obsahuje jak základní tak i pokročilé techniky. Začíná se různými bojovými postoji nazývanými kamae, dále jsou vyučovány jednotlivé útoky - řezy a body, kryty, úhyby, strhy, atp. Tantódžucu se používalo pro několikeré účely. Jedna z oblastí se zabývala použitím tantó proti soupeři, který je oděn do brnění zvané yoroi, druhá forma použití byla v situaci, kdy ho soupeř neměl. Tantódžucu nebylo jen doménou samurajů, ale například i šinobi-nindžové trénovali bojové použití nože či dýky. Dost často se lidé mylně domnívají, že Japonci používali své dýky či nože pouze v tzv. reversním držení, kdy čepel vyčnívá z ruky z malíkové hrany. Je to ale velký omyl, poněvadž ve starých manuálech, které v současné době v Japonsku znovu vycházejí, můžeme vidět oba základní způsoby držení zbraně. A to jak, hlavní úchop, japonský výraz-honte, tak i reversní držení-gjakute. Pokud bojovník využíval zbraň pro probodnutí soupeře přes zbroj yoroi, používal dýku tantó nebo také dýku typu yoroidoši. Samurajové také používali speciální dýku kubikiri, která sloužila prioritně k uřezání hlav nepřátel. Samurajské ženy často při svatbě dostávaly dýku kaiken. Tu používaly nejen na svou ochranu, ale také k provedení rituální sebevraždy. Samuraj pro obřadnou sebevraždu-seppuku, nejčastěji používal dýku aikuči, v podstatě variantu dýky tantó. V minulosti se výuce tantódžucu věnovali například školy: Takenouchi ryu, Kashima shin ryu, Tendó ryu a Araku ryu. Je důležité zde zdůraznit, že v současné době je tantódžucu většinou vyučováno jako doplněk některého japonského bojového autentického stylu – například Bujinkan ryu-ha nebo Aikido.
Korejští bojovníci Sulsa
V Koreji existovalo několik systémů, které vyučovaly mimo jiné i bojové použití nože či dýky. Asi nejznámější je bojový styl Hwarang-do. Tato cesta květinových rytířů vznikla jako vysoce vyvážený tajný bojový systém, který v sobě zahrnuje jak fyzické techniky, tak i filozofii a akademické i léčitelské umění. Z nejlepších bojovníků hwarang do se rekrutovali tzv. sulsa. Tito vybraní bojovníci byli dále cvičeni na infiltraci, špionáž, schopnost přežít za každé situace a cílené likvidace. Byli vyučováni v zacházení s obrovským repertoárem zbraní. Tedy samozřejmě i s chladnou zbraní nazývanou Dan Gum - nůž. Hwarang do se dnes vyučuje nejen v Koreji, ale například i v Evropě a USA. Pro zajímavost, v České republice se vyučuje styl nazvaný Musado, jehož zakladatel pan Herbert Grudzenski vycházel také mimo jiné i z technik hwarang do. Součástí Musado MCS (Military Combat Systém), který je určen pro ozbrojené složky, je samozřejmě i výuka boje s nožem a obrany proti noži. V Koreji existovali také další varianty nožů, například Jang Do, malý nůž používaný pro sebeobranu a obvykle nošený ženami anebo Bi Su - skrytý nůž, který se často používal na atentáty a dodnes se využívá v bojovém umění Hapkidó.
Thajské bojové umění Krabi-krabong a boj s nožem
Krabi – krabong je tradiční thajské bojové umění, které se zaměřuje na boj s chladnými zbraněmi. Volně se dá tento název přeložit jako: „bojování šavlí a holí“ a přestože je v současné době pro většinu Thajců tento způsob boje pouze jakýmsi rituálním artefaktem, předváděným při oslavách a pro turisty, je toto umění vyučováno podle tradice staré mnoho století, již zdob království Ayuthaya. Mezi nejpoužívanější zbraně Krabi-krabong patří: tyč – krabong a thajské kopí – hook thai nebo ngao, meč – daab, krabi – šavle, meč + kulatý štít – daab prom loh a vrhací sekera – kwang kwan. Dále je to thajský nůž (meed thai) či vrhací nůž (paa meed). U těchto zbraní se jedná o širokou škálu variant. I zde je velmi důležité (podobně jako u meče daab) z jaké oblasti země zbraň pochází. Nůž má řadu výhod. Díky své velikosti a váze, lze snadno ukrýt. Dříve se také často používal jako záložní zbraň, například spolu s mečem a štítem (což samozřejmě známe i s evropského pojetí šermu, kdy se používaly různé dýky). Pro Thajce bylo také důležité, že nůž najdete v každém domě a lze ho i využít k vyrábění dalších dřevěných zbraní. Nůž může být použit při přímém střetu, nebo ho lze i na protivníka hodit. Thajské vrhací nože vznikly jako samostatné zbraně, a jejich jednoduchý tvar a dostatečná váha jsou velmi účinné. Hlavní nevýhodou vrhacích nožů (či jiných vrhacích zbraní) je v tom, že je můžete použít pouze jednou.
Gurkhové a jejich proslulý nůž Kukri
Kukri je tradiční nůž se zakřivenou čepelí a samotnými Nepálci bývá považován jak za nástroj, zbraň, tak i za magický předmět. Zajímavý není jen nůž Kukri, ale i samotní Gurkhové. Tito bojovníci jsou navzdory své malé postavě většinou velice houževnatí, výkonní a naprosto disciplinovaní. Jejich mentalitu a určité vrozené dispozice můžeme bez problémů spojit s vysokohorskou oblastí, ze které pocházejí. Kukri někdy též nazývaný Khukhri, nebo Kchukri se vyrábí ve více než 200 variantách a jeho celková délka se pohybuje od 25 cm do 1 m. Čepel má ostří na vnitřní vyduté straně a rukojeť bývá zhotovena z rohoviny, dřeva nebo z mosazi. Tradiční pouzdro je vyrobené ze dřeva a obalené kůží z vodního buvola. Gurkhové jsou již více než 200 let také spjati s armádou britské koruny. Kukri je v britské armádě součástí nepředpisové výzbroje – jakýmsi privilegiem a i v současné době procházejí Gurkové s touto zbraní speciálním výcvikem. Učí se jednotlivým útočným i obranným technikám, pohybu se zbraní a kombinací různých seků, bodů a úderů. Například zakladatel a hlavní instruktor Americké asociace Bando Dr. Maun Gyuji (rodilý Gurkha), který sám sloužil v pluku Gurkhů, zastává názor, aby v určité fázi výcviku, frekventanti prováděli seky na tvrdé předměty, nejčastěji jsou používány různé dřevěné kulatiny nebo špalky. Podle Dr. Gyujiho bojovník, který při tréninku vede seky jen do vzduchu, není příliš dobře vybaven pro reálný boj.
Válečníci z oblasti Filipín, Indonésie a Malajsie
Používáním převážně chladných zbraní - různých holí, nožů, dýk či mačet se téměř po celém světě proslavily bojové systémy Filipín, Indonésie a Malajsie. Více méně všechny Filipínské bojové styly (často označované jako Arnis, Escrima nebo Kali) obsahují boj s nožem, v některých je dokonce na tuto oblast kladen značný důraz. Při tréninku se zpočátku cvičenec zaměřuje na doporučenou práci nohou, držení těla a celkovou mrštnost. Využívají se různé krokové variace a široká škála obranných i útočných technik. Trénují se různé varianty uzavřených drilů, kdy se ve dvojici oba studenti učí útočit i bránit. Mezi nejznámější drily patří například Hubud (Hubud Lubud), což v překladu znamená vázat či navazovat a v základu se jedná o předem daný vzor opakujících se technik, který oba cvičenci dodržují. Nebo další dril nazvaný Tapi Tapi, ve kterém se dvojice cvičenců učí zaútočit, bránit se a proti-útočit. Vyučuje se boj na dlouhou vzdálenost označovaný jako largo. Střední vzdálenosti se říká medio a corto je boj na krátkou vzdálenost. Útočí se na cíle na lidském těle ve všech třech pásmech – horním (hlava), středním (trup a horní končetiny) i spodním pásmu (dolní končetiny). Velmi často bývá jako první cíl ozbrojená ruka soupeře. Techniky odzbrojení protivníka jsou důležitou součástí většiny škol filipínských bojových umění. Dalšími důležitými prvky jsou například úhly jednotlivých útoků (diagonální, horizontální a vertikální), vzdálenost a načasování. Zvláštní část výuky je věnována principům a technikám obrany proti noži či jiné bodno-řezné zbrani. Sparing se cvičí s gumovými či plastovými noži, ochrana očí by měla být samozřejmostí. Mezi nejvíce populární filipínské nože patří balisong nebo též motýlek. Dalšími známými zbraněmi jsou například bolo, ginunting, barong a balaraw. Nejznámější filipínské bojové styly jsou například: Modern arnis, Latosa escrima, Sayoc kali, Kali Inosanto, Pekiti tirsia kali, Serrada eskrima, Atienza kali, Balintawak arnis, Lameco eskrima, Kali Ilustrisimo a Giron arnis/eskrima.
V Indonésii a Malajsii se nejčastěji cvičí bojové umění SILAT. Silat je souhrnný název pro několik stovek různých bojových stylů, které pocházejí právě z těchto ostrovních zemí. Můžeme se proto také setkat s názvy jako Pencak Silat, Bersilat, Pesilat či Silek. Součástí některých stylů je nejen neozbrojený a ozbrojený boj, ale i speciální otužování těla, vnitřní techniky, zvláštní bojové taktiky či používání jedů. V rámci ozbrojeného boje využívají systémy jednotlivých škol Silatu obrovskou škálu různých zbraní. Královnou všech chladných zbraní jsou podle učitelů Silatu, zbraně čepelovité. Mezi nejznámější patří Kampilan, Kris, Parang, Sabit, Golok a Karambit. Právě Karambit (Kerambit) tzv.tygří dráp je specifická zbraň, která vznikla v těchto ostrovních končinách a v současné době se těší veliké popularitě po celém světě. Silat, stejně jako filipínská bojová umění, razí teorii, že pokud se chceme naučit bránit proti noži, musíme nejprve pochopit mechaniku a mentalitu přicházejícího útoku. Později se žák učí jak na takový útok reagovat a jak si tyto reakce zažít. Přidávají se různé protiútoky, finty a triky. Takovýto trénink vám nezajistí neporazitelnost či nezranitelnost proti nepříteli ozbrojenému nožem, ale může značně zvýšit vaše šance na přežití.
Autor: Martin Hradecký
コメント