O techniky přežití a zálesácké dovednosti se zajímám již od dětství. Vždy mne fascinovala nejen samotná příroda, ale i pobyt v ní. Řadu let jsem jezdil tzv. pod širák a sjel takřka celou republiku. Znalosti a dovednosti jsem v té době nabýval od zkušenějších, tedy trampů, horolezců, táborníků, ale i ochranářů a myslivců. Spával jsem tehdy v obyčejném spacáku buď jen pod celtou nebo igelitem přímo v lese, občas na několika zříceninách hradů, někdy v jeskyních či na černo postavených srubech. Nouzově i pod převisy nebo v senících. A samozřejmě jsem ven jezdil celoročně. Hned po revoluci jsem několik let působil i ve skautingu. Byl jsem velmi ovlivněn knihami Jaroslava Foglara a Ernesta Thomsona Setona. V roce 1990 jsem oficiálně složil Junácký slib a stal jsem se zástupcem vedoucího 160. oddílu skautů v 50. středisku Sova. Zde jsem si výborně doplnil své „vzdělání“ například o znalost první pomoci, uzlování, umění navigace, správného chování v přírodě a ve specifických tábornických dovednostech. V dalších letech jsem absolvoval řadu specializovaných kurzů zaměřených přímo na survival a bushcraft dovednosti. Moderní techniky jsem se učil od vojenských specialistů většinou bývalých příslušníků armádních speciálních jednotek nebo záchranářů. Některé primitivní techniky přežití mě učili přímo domorodci - například na Filipínách Aetové, kteří působí, coby instruktoři přežití v džungli v Jungle Environmental Survival Training (JEST) campu nebo na ostrově Borneo bývalí obávaní lovci hlav - Dajákové. Mnoho tipů, technik a doporučení jsem „získal“ i od několika cestovatelů a dobrodruhů. Velmi mne také ovlivnil můj dlouholetý kamarád Jan Jirka. Honza je opravdový expert na zálesácké dovednosti, techniky přežití a na výrobu/štípání kamenných nástrojů. Jeho výrobky – pazourkové a obsidiánové čepele můžete v posledních letech pravidelně vídat na různých nožířských výstavách v ČR. S Honzou jsem opakovaně trénoval nejen různé techniky rozdělávání ohně, metody čištění vody a poznávání jedlých rostlin, ale samozřejmě i štípání kamenných čepelí. Některé ilustrační fotografie použité v tomuto článku vznikly při Bushcraft and Survival skills kurzu, který pořádala britská společnost Dryad Bushcraft. Tento kurz vedli instruktoři Andrew Price a Rik Bennett. Oběma velmi děkuji za přínosný výcvik.
Bushcraft je termín spojený nejen s uměním přežití v divočině, ale i se zábavným a především s pohodlným (rozuměj komfortnějším) pobytem v přírodě. To umožňují schopnosti jako - rozdělání ohně, užívání nástrojů typu sekera nebo nůž, postavení přístřešku, umění opracování dřeva a zpracování jakýchkoli jiných přírodních materiálů, znalost použití bylin, lov v jakékoliv podobě a mnohé další. Historie pobytu v přírodě a táboření sahá již do doby, kdy si člověk postavil první nouzový přístřešek z větví a použil oheň na přípravu potravy. Přežívaní v přírodě je jedním z nejstarších umění člověka, a proto se využívá zkušeností mnoha generací. Anglický termín survival nebo též survival skills označuje přežití či dovednosti v technikách přežití, které může člověk využít ve vysoce nebezpečných situacích. A to jak při záchraně vlastního života, tak samozřejmě i života jiných lidí. Jedná se například o havárie na odlehlých místech, živelné katastrofy, ztroskotání atp. Tyto techniky jsou určeny k zajištění naprosto základních životních potřeb, jako jsou voda, přístřešek, jídlo a oheň. Dále jde o schopnosti správné signalizace a navigace, poskytování první pomoci či orientace v terénu atp. Ať již v současné době nazýváme pobyt v přírodě jako turistiku, táboření, tramping, outdoor, kempování nebo snad vandr či čundr, vždy jsou tyto činnosti spojovány nejen s dobrodružstvím, ale hlavně s důvěrným sblížením s přírodou. Většina odborníků dnes tvrdí, že pokud je člověk donucen podstoupit boj o přežití, je to v prvé řadě psychologická záležitost. Člověk může mít rozsáhlé znalosti a dovednosti, ale pokud nebude věřit v úspěch a nebude mít pevnou vůli – nepřežije. Psychická odolnost, odhodlání přežít či vytrvalost - to vše jsou atributy, které výrazně zvyšují šance na přežití.
Voda tvoří 60-70 % lidského těla a přibližně 85 % lidského mozku. Průměrný člověk tedy obsahuje cca 50-60 litrů vody. Z toho vyplívá, že voda je pro naše přežití velice důležitá. Existuje celá řada způsobů jak vodu získat. Ideální zdroj je čistá sladká tekoucí voda. Dalším zdrojem pitné vody se může stát dešťová voda anebo rosa. Vodu lze získat také kondenzací, kdy se na větve listnatého stromu navlékne a přiváže igelitový sáček a vláha z listů v sáčku zkondenzuje. Nesmíme také zapomenout na sníh a led, u kterých se nedoporučuje je jíst, ale nejprve je rozpustit. Lze využít i speciální sluneční destilační „zařízení“. Mohou nám pomoci také některé druhy rostlin. Ať už získáte jakoukoli vodu, vždy je rozumné ji vyčistit. Pokud voda obsahuje nějaké větší nečistoty, začnete jednoduchým přefiltrováním. Jedním s nejjednodušších metod je použití ponožky či bavlněného trika, které jsou naplněny jemným a hrubím pískem přes kterou přelíváte vodu do připravené nádoby. Můžete využít samozřejmě jakýkoliv kus látky či upravenou pet láhev. Dalším doporučovaným krokem je vodu převařit. Zde už musíte počítat s nějakou nádobou, ve které vodu budete převařovat a uchovávat. Samozřejmě si lze dopředu opatřit tablety na čištění vody nebo speciální filtry.
Přístřešek je pro nás také velmi důležitý. Chrání nás například před větrem, sluncem, deštěm, sněhem, nevítanou divokou zvěří atp. Přístřešek nebo nějaký druh úkrytu je místem, v němž se cítíme v bezpečí a to nejen fyzicky, ale i psychicky. Slouží k obnově sil, zotavení, spánku a k odpočinku. Druh přístřešku, který budete stavět či využívat, závisí na místních podmínkách, dostupném materiálu a i na tom, jak dlouho očekáváte, že ho budete potřebovat. Pokud není k dispozici žádný vhodný materiál např. trosky vraku, různé plechy apod. musí posloužit příroda. Snažíme se využít větve, kmeny stromů, přirozené dolíky, vyvrácené kmeny i s kořeny, suchou trávu nebo listí. Častou chybou při jeho stavbě bývá to, že se staví zbytečně veliký. Nezapomínejte také na to, že i když může být přes den teplo, v noci bývá chladno. Velmi dobrou ochranou jsou skalní převisy a jeskyně. Při rozhodování, kde si vybudovat přístřešek je dobré se ujistit, že v okolí je dostatek materiálu k vybudování vašeho přístřešku. Zkontrolujte všechny větve (hlavně suché) na stromech nad přístřeškem, které by mohly spadnout a poškodit ho. Chcete se vyhnout i stezkám, které vedou k vodnímu zdroji. Často po nich za vodou putují zvířata. Prověřte možnost laviny anebo sesuvu půdy.
Jídlo je palivo pro naše tělo. Dodává energii k práci, vytváří teplo a udržuje naši tělesnou teplotu. Pokud nemáme nějaké jídlo s sebou, musíme si ho opatřit. Významné zdroje potravy v přírodě jsou rostliny a živočichové. Společně poskytují důležité živiny pro přežití. Rostliny, stejně jako houby jsou snadno dostupné, přesto je užitečné vědět, kterým druhům je dobré se vyhnout, řada z nich jsou smrtelně jedovaté. U živočichů platí, že téměř každé zvíře může být zdrojem potravy a je třeba naučit se jíst i ty neobvyklé druhy jako jsou hmyz a červi, neboť jsou jednoduše dostupné. Celou řadu zvířat budeme muset ulovit. S tím souvisí pro některé lidi, psychický problém týkající se neslučitelnosti morálních hodnot těchto jedinců s představou zabíjení živých tvorů. Pro řadu lidí (dokonce i masožravců) je již samotná představa doražení zvířete, bojujícího o život, hrůzostrašnou vyhlídkou. Je dobré se na toto připravovat a klidně pod odborným vedení absolvovat praktický nácvik lovu i s následným zpracováním, úpravou a zkonzumováním zvířete. Jde o to nejen zvíře usmrtit, ale hlavně dále správně zpracovat – jeli to možné odkrvit, vyvrhnout vnitřnosti a stáhnout z kůže. Tepelně upravovat se dají například vařením, smažením, pražením, pečením v „troubě“ nebo na ohni a vařením v páře.
Oheň je důležitým zdrojem tepla a slouží samozřejmě i při přípravě jídla. Na člověka působí ale i psychologicky – zvedne náladu a nalézá v lidech sílu nevzdávat se a bojovat dál. Oheň může posloužit také ke sterilizaci vody, k signalizaci nebo jako obrana před zvěří. Nejjednodušším způsobem rozdělání ohně je s využitím zápalek či zapalovače. Pokud je nemám k dispozici, můžu použít křesadlo, hořčíkový podpalovač nebo některou z tradičních primitivních metod rozdělání ohně pomocí tření. Rozdělávání ohně pomocí tření se zakládá na principu, že se dva kusy dřeva třou rychle o sebe a tím se vytváří dostatek tepla, aby vznikly zuhelnatělé částice a jiskry, jež zažehnou chomáč suchého troudu. Mezi nejpoužívanější metody patří ohňový pluh, luk s vrtákem a ruční vrták. Dalšími zajímavými metodami jsou například zapálení ohně pomocí soustředěného slunečního paprsku (nejčastěji využíváme lupu, čočku z fotoaparátu či dalekohledu nebo sklenici), dále pomocí elektrického výboje a to jiskrou z akumulátoru či obyčejné baterie, nebo chemickou reakcí. Pokud rozděláváme oheň, musíme si dopředu připravit palivo, které nám má hořet. V první fázi si připravíme tzv. troud. To je nejvíce vhodný materiál k rozdělávání ohně. Je to např. suchá tráva, suchá nadrcená kůra stromů (ideální je březová kůra), suché listí, všelijaké rostlinné chmýří, suché jehličí, usušené rozdrcené houby atp. Mohou to být i kousky papíru, vata, chomáčky bavlny či střapce nití z kapes a lemů. V další fázi si připravíme již dřevěné klestí (tenké suché větve přibližné velikosti prstů) a slabší i silnější polena či jiné dřevo. Pokud jsme v oblasti, kde je dřevo nedostupné snažíme se použít jiné palivo – zvířecí trus, rašelinu, oleje, uhlí nebo jílovou břidlici.
Krabička poslední záchrany neboli KPZ obsahuje mnoho různých maličkostí, které nám mohou někdy pomoci v nouzi. Původní „kápezetka“, kterou asi nejvíce používali a rozšířili skauti a Jaroslav Foglar ve svých knihách obsahovala: kousek svíčky a škrtátko s několika zápalkami, svinutý drátek, provázek, kousek náplasti a obvazu, dva nebo tři hřebíky různé velikosti, několik napínáčků, malou ořezanou tužku, několik obyčejných i zavíracích špendlíků, dvě jehly, černou a bílou nit, knoflíky, drobné mince, kousek křídy, tři známky, kousek březové kůry, žiletku, gumičku a složený čistý papír. Modernější provedení KPZ obsahuje například: malý kompas, lupu, zapalovač, firesteel, rybářské minimum, drátěnou pilku, tužku, svíčku, jehlu a nitě, vatu, kondom (na přenos vody samozřejmě), malou čepel, náplasti, tenký drát, heliograf-signalizační zrcátko, tablety na dezinfekci vody a hypermangan.
V extrémních situacích je nůž mimořádně důležitou součástí výstroje. Nůž s dobrou pevnou čepelí je naprostou nezbytností. Hodí se samozřejmě i nářaďový či více-želízkový nůž. Váš nůž je natolik důležitým kusem vybavení, že jej musíte neustále udržovat ostrý a v dobrém technickém stavu. Zlomený hrot, prasklá střenka na rukojeti, poškozené pouzdro – to vše vás může omezovat či ohrožovat. Při zacházení s nožem pomáhá cvik a zkušenost. Nejdůležitější je nezranit sebe ani druhé. To znamená pracovat vždy soustředěně a při práci s nožem domýšlet předem pohyb čepele. Co se stane, sklouzne-li čepel a co když předmět přeřízne? Pohyb čepele by měl vždy směřovat tak, aby nikoho nezranil. Pily jsou známé přibližně tři tisíce let – z toho vyplývá i různorodost jejich tvarů. Účinnost různých pil závisí na jejich ozubení. Důležité je, aby list pily neuvízl v řezu. Známe pily obloukové, břichatky, rámovky, zlodějky, řeznické pily a zavírací pily. Právě posledně jmenované zavírací pily nás zajímají nejvíce. Moderní verze jsou většinou lehké, rukojeť z pevného plastu, mají pojistku a kvalitní pilový list s ozubením., který má tzv. šraňk neboli rozvod zubů. Sekerka – z pradávné universální sekery se vyvinul pracovní nástroj sloužící ke štípání a další práci, případně ke kácení stromů. Sekerka je nástroj ve tvaru klínu s relativně kratším topůrkem, která se drží a ovládá pouze jednou rukou. Velká sekera má logicky delší topůrko a tudíž se ovládá oběma rukama. I sekery mají různé tvary a názvy například tesařská je křesačka, podbíječka a hlavatka podle práce, která se s nimi provádí. Řeznické sekeře se říká širočina. Jednou z nejdůležitějších věcí při práci se sekerkou je přirozeně nutnost opravdu se trefit do vyhlédnutého místa. Kdo to nedokáže, nemůže se sekerkou pracovat. Práce se sekerkou vyžaduje nejen zručnost, ale i opatrnost.
Jedním z hlavních důvodů proč jsem napsal tento článek je připomenutí všem bojovníkům, že znalosti a dovednosti v technikách přežití nám mohou někdy pomoci zachránit nejen život svůj, ale i životy jiných lidí. V některých situacích nám funkčně provedený úder, kop či škrcení bude prostě nanic. Proto je dobře se preventivně - dopředu připravit i na tyto krizové situace.
Autor: Martin Hradecký
Comments