S pojmem domácí násilí se už setkal snad každý z nás. Ať už jeho prožití, nebo jen představa toho, že by k němu mohlo dojít, často přiměje člověka vyhledat nějakou instituci, kde by se naučil bránit. Ale to nemusí být vždy řešením. Nemusí k tomu být vůbec příležitost nebo už může být naopak pozdě. Dokázat zabránit fyzickému útoku je skvělá věc, ale než se k němu násilník v domácím prostředí dopracuje, může trvat měsíce i roky. Utkvělá představa domácího násilí vykreslená jen jako bití ženy dominantním surovcem totiž není jedinou možnou formou. To, co se v domácnostech odehrává tzv. za zavřenými dveřmi, ani nemusí na oběti zanechat jakékoliv fyzické známky. Přesto může dojít k takové tragédii, kdy jediným východiskem z beznadějné situace bude sáhnout si na život. Co je potřeba si uvědomit, že při domácím násilí jsou jasně přiřazené role - jeden je agresor a druhý je oběť. Pokud je nastavený model, kdy se oba ve vztahu navzájem napadají, hádají se, probíhají mezi nimi časté rvačky (známý pojem – italská domácnost), tak se nám to sice nemusí zdát normální, ale domácí násilí to není. Vždy je to - já biju tebe, nebo ty biješ mě.
Co vše je domácí násilí a jeho vývoj Domácí násilí často začíná plíživě a jedná se o stupňující se akci. Čím je násilník chytřejší, tím déle bude oběti trvat, než si něčeho všimne, a to už bývá zpravidla pozdě. Nejedná se jen o fyzické násilí. Omezit druhého jde i psychicky, sociálně či ekonomicky. Na oběť to může mít daleko horší dopad než bití. Počátek může být v drobných narážkách, které přitom mohou působit jako laškovné – co se škádlívá, to se rádo mívá, ale postupně to může přejít k citlivějším tématům. Oběti se snižuje sebevědomí skrze komentování vzhledu, chování, práce, kamarádů apod., až se postupně dojde ke kontrole pohybu oběti, jejímu omezení na svobodě, financích, až nakonec dojde i k onomu fyzickému napadnutí. I když slovní týrání nepřejde do fyzického týrání, je to stále týrání. I když nezanechává oběti modřiny a rány na těle, zanechává rány na duši a vzpamatovat se z nich trvá dlouho. Tady je problémem počáteční zlehčování situace a díky tomu se to po čase už nedá zastavit. Proto je důležité včas se ohradit. Včas si říct „Ne, takhle se mnou nikdo nemá právo mluvit a jednat.“ Určitě každý z nás zažil v životě od partnera nějaké zesměšnění, uražení, podrytí autority, nějakou výhružku. A ruku na srdce, každý to někdy i řekl. Přeci jen jsme jenom lidi a udržet se vždy stoprocentně pod kontrolou nejde. Ale když už to partner říká často, už jen ze zvyku, a takové chování se v podstatě stává pravidlem, jedná se už o týrání. Jak takové domácí násilí probíhá? K popisu poslouží tzv. Cyklus domácího násilí, který obsahuje čtyři fáze. - První fází, je fáze „napětí“, kdy dochází právě k psychickému nátlaku na oběť tak, jak jsme si popsali výše. - Následuje fáze „násilí“ – k psychickému násilí se přidává i fyzické násilí. Bití, kopání, škrcení, ohrožování zbraněmi a nakonec i ublížení s jejich pomocí. - Třetí je fáze „usmíření“, kdy agresor lituje svých činů, prosí o odpuštění a slibuje, že se to už nestane. Omlouvá se, nosí květiny. Celkově se snaží situaci vyžehlit. - Poslední je fáze „klidu“. Pokud oběť agresorovi ustoupí, následuje klidné období naděje. Oba dva žijí v domnění, že se jim podařilo problémovou chvíli přestát. Bohužel po čase se začne vše vracet do původních násilnických kolejí spolu se zvyšující se frekvencí útoku a i intenzitou – od většího omezování svobody po silnější údery.
Jak to poznám?
Kromě zintenzivňujících narážek se objevuje kontrolující chování - neustálý systematický dozor nad vším, co oběť dělá. Tyran chce mít všechno pod kontrolou, tak ji postupně odřezává od jejího okolí, minulosti a od všeho, co tvořilo její dosavadní život. Kontroluje, kde se pohybuje (případně musí oběť žádat o svolení), s kým se stýká, prohlíží telefon i sociální sítě. Sám ji neříká, kde je, co dělá, v kolik se vrátí domů, ale naopak to vyžaduje. To už patří pod projevy moci, kam se také řadí veřejné ponižování, manipulativní projevy vůči oběti, zastrašování, vyhrožování, nucení k činnostem, se kterými oběť nesouhlasí, atp. To vše směřuje do stavu, kdy zůstane oběť s tyranem sama, bez kontaktu se svým okolím. Co je třeba si také uvědomit, že týrání se nemusí týkat přímo vás, ale může se dít někomu ve vašem okolí. Někomu známému, někomu z práce, nějakému příbuznému. Proto je dobré si znaků domácího násilí všímat i u jiných. Vnímejte, jak mezi sebou lidé ve vašem okolí mluví a jak se k sobě chovají. Rozpoznat, co je už za hranou, se dá. A pokud má dané chování stupňující se intenzitu a delší trvání, je potřeba na to oběť upozornit. Citlivě, v klidu, ale pokusit se jí otevřít oči. Sami násilníci si často ani nejsou vědomi, že by se něčeho dopustili, a o své vině nemají ani potuchy. Když už ví, že k násilí došlo, vinu svádějí na protějšek. Zde je problém ve vztahu oběti k násilníkovi a v jeho omlouvání, až nakonec opravdu sama věří, že za vše může jen ona sama. Ne vždy také v jeho chování spatřuje násilí „neuvědomovala jsem si to“, „neslyšela jsem jeho nadávky“, „dělá to proto, že mě má rád“… tak se projevuje plíživost domácího násilí. Fyzické projevy domácího násilí, které každého napadnou, jsou modřiny. Ty většinou upozorní pozorovatele, že se něco děje; ale co může být dalšími ukazateli, jsou stopy po psychickém týrání: zamžené oči, ztráta barvy z obličeje, celkové chřadnutí, upadání do apatie, stížnosti na extrémní únavu, zažívací potíže, nervozita, atp.
Bezpečnostní plán
Nejlepším řešením je domácímu násilí předejít, včas se ohradit a říct ne. Jenže jak je uvedeno výše, začíná to plíživě, nenápadně a mnohdy je to už na hraně včasného rozpoznání. Ale i tak s tím lze pracovat, když si vytvoříte vlastní Bezpečnostní plán: - Pamatujte si místa pomoci. Řekněte někomu, co se u vás děje. Mějte u sebe tel. čísla svých příbuzných, známých, azylových domů, na které se potom můžete obrátit. - Nepopírejte násilí před dětmi. Mluvte s dětmi o domácí situaci tak, aby jí porozuměly. Zároveň je náležitě poučte, jak se zachovat – kam se schovat, a že jejich úkolem je zůstat v bezpečí, a ne vás ochraňovat. - Schovejte si: u někoho, komu důvěřujete, si schovejte náhradní klíče, náhradní oblečení, kopie důležitých dokumentů (občanský průkaz, oddací list, rodné listy dětí, veškeré smlouvy, doklady, atd.). - Naplánujte si nejvhodnější dobu k bezpečnému odchodu. Vytipujte si čas, kdy násilník není doma, a tedy spoléhá na to, že nikam nepůjdete. - Uschovejte důkazy o násilí. Roztrhané oblečení, fotografie modřin a zranění, poškozené předměty, zprávy o lékařském ošetření. Zároveň si udělejte i zálohu daných fotografií. - Domluvte si signál se sousedy. Něco, podle čeho sousedi poznají, že se u vás něco děje. Např. „světlo u dveří bliká, zavolejte policii“. - Po útoku neuklízejte. Při úklidu by se mohly zničit důležité důkazy, a proto vše nechte na zdokumentování policií. Můžete-li, škody si opět vyfoťte, ideálně i s datem. - Případné zranění si nechte ošetřit. Jděte co nejdřív na pohotovost, nechte se ošetřit a schovejte si lékařskou zprávu. - Při akutním nebezpečí volejte policii. Snažte se dostat do bezpečné místnosti s telefonem. Je dobré mít náhradní schovaný telefon se všemi čísly. Malé dítě při útoku neberte do náručí, bude tam mnohem zranitelnější. - Při napadení během telefonování nechte hovor zapnutý. Mluvte nahlas a říkejte, co se děje. - Komunikujte s policií. Ptejte se, co se bude následující dny dít, kde bude násilná osoba, kdy ji propustí. Případně jak vás ochrání. Spolu s tím mějte připravenou i bezpečnostní tašku, která by měla obsahovat: doklady, dokumenty, základní léky, hygienické potřeby, platební kartu, peníze, klíče, kontakty na krizové linky, pomáhající profese, své známé a příbuzné, dále náhradní oblečení pro sebe i pro dítě a neopomenout oblíbenou hračku pro dítě kvůli lepší psychice.
Neziskové organizace poskytující pomoc obětem domácího násilí
Bílý kruh bezpečí – pomoc obětem násilí a všech trestních činů – www.bkb.cz Dona – linka pro oběti domácího násilí – www.donalinka.cz Rosa – centrum pro týrané a osamělé ženy – www.rosacentrum.cz Riaps – krizová intervence a psychologická poradna – www.csspraha.cz Riaps ProFem – centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí – www.profem.cz Acorus, z.ú. – pomoc osobám ohroženým domácím násilím – www.acorus.cz Bright Sky – mobilní aplikace pro odhalení domácího násilí Příběh první
Nikdy jsem nechápala ženy, co se nechají od chlapa mlátit. Říkala jsem si, že kdyby na mě nějaký muž zvedl ruku, jdu od něj. Ale nakonec jsem se i já stala obětí domácího násilí, a dnes chápu, jak je to snadné. Chlap tě totiž nezačne mlátit ze dne na den, ale jde o dobře promyšlenou strategii. Nejdříve tě zbaví tvých přátel, pak podlomí sebedůvěru, postará se o to, abys byla na něm závislá, a pak teprve udeří. Navíc dokáže ženskou přesvědčit, že si facku zasloužila. Měla jsem za sebou několik nepovedených vztahů, když jsem potkala Richarda. Šarmantního a galantního muže, který si mě dokázal rychle získat. To byly samé dárky, nečekaná pozvání na večeři, milé telefonáty. Někdy ale svou iniciativu přeháněl. Nebyli jsme spolu ani čtvrt roku, když byl při jedné návštěvě u mě v práci svědkem toho, jak mě za něco kárá šéf. Brala jsem to sportovně, protože jsem chybu opravdu udělala, ale mrzelo mě, že si ty výtky nenechal, až Richard odejde. Ten se mě okamžitě zastal. Křičel na mého šéfa, že takhle se ke mně nikdo chovat nebude, popadl mě za ruku a táhl pryč s tím, že dám výpověď, protože on se přeci o svou přítelkyni dokáže postarat. A tak jsem přišla o práci. Neptal se mě, prostě to rozhodnutí udělal za mě. Mělo to mě to varovat. Jenže Richard to přeci myslel dobře, takhle jsem obelhávala samu sebe a říkala si, že každá žena by přeci chtěla muže, který jí snese modrý z nebe. Netrvalo dlouho a začali jsme spolu bydlet. Pochopitelně v jeho bytě. V tu dobu jsem přišla o své nejbližší, protože jsem pořád byla doma. Ne že by mě tam věznil, ale dokázal mě dokonale zmanipulovat. Když jsem se dohodla, že si vyrazím s kámoškou ven, dělal na mě psí oči, že prý si myslel, že budeme mít romantický večer a pak odněkud vytáhl krásný náramek a políbil mě. Kámošku jsem tedy zrušila s tím, že si s ní vyrazím jindy, ale vlastně k tomu už nedošlo. Po půl roce jsem otěhotněla, a když se nám narodil syn, jeho moc nade mnou začala být větší a větší. Těžko se to vysvětluje, ale on prostě dokázal ze mě udělat neschopného blbce, který si ničeho neváží, a který chce všechno hezké, co je mezi námi, zkazit. Prala jsem, vařila, uklízela a pořád jsem měla pocit, že dělám málo. Vždy se totiž našlo něco, co bylo špatně. Připálená večeře, špatně umyté nádobí nebo nepovedený nákup. Měla jsem pocit, že si zasloužím jeho výtky. Vždyť má pravdu, zapomněla jsem koupit chleba, na skleničce byly opravdu šmouhy a vařit jsem moc neumněla. Takže když přišla první facka za to, že jsem mu prý špatně vyprala košili, sklopila jsem omluvně oči. Jak kvůli mně na pracovní schůzce vypadal! Druhá facka přišla, když jsem se údajně koketně podívala na jednoho muže na ulici. Častoval mě nevybíravými nadávkami a já jsem opět uvěřila, že to byla moje chyba. Pak přišlo na řadu ponižování a podrývání sebedůvěry. Upozorňoval na mé nedostatky, kterých bylo po porodu dost. Vzhledem k tomu, že jsem se nestýkala s žádnými přáteli, tak jsem mu uvěřila. Byla jsem prostě ošklivá, nemožná a zcela na něm závislá. Když mi skončila rodičovská a já se chtěla vrátit do práce, klepal si na čelo, že jsem se zbláznila, kdo by o mě stál. Navíc vodění a vyzvedávání malého Ríši ze školky bylo na mně. Totálně mě vynervoval a namluvil, že se do práce už nehodím. Tak jsem zůstala doma a byla na něm dál finančně závislá a tehdy začal s fackami a ranami přitvrzovat. To už bylo ze mě klubíčko neštěstí. Bil mě vlastně pořád, ale vždy z jiného důvodu. Nebyla teplá večeře, bylo doma moc přetopeno nebo naopak zima, zbytečně utrácím a tak podobně. Jednou mě zbil, protože nemohl najít svou kravatu. Řval na mě, že jsem neschopná kráva, shodil mě v koupelně na zem a vší silou mi šlápl na prsty levé ruky. Tři mi zlomil. V tu chvíli mi došlo, že musím od něj. Jenže on byl nejen lstivý, ale měl vše dobře promyšlené. Řekl mi, že jestli mě někdy napadne odejít, postará se o to, aby dostal našeho syna on. Že prý jeho kamarádi potvrdí, že jsem špatná matka. Pochopila jsem, že jsem v koncích. Kdo potvrdí mně, že tomu tak není? K nám domů nesměli ani mí rodiče. Soud by uvěřil jemu. Byl přeci tak šarmantní, měl plno přátel a vydělával. Já byla troska. A tak jsem se nechala mlátit a pak přišel opět surový útok, po kterém jsem skončila v nemocnici. Ze strachu jsem řekla, že jsem spadla. Asi mi neuvěřili, ale nechali to být, a já bych se opět vrátila domů ke svému tyranovi, kdybych na nemocniční chodbě nepotkala svou kamarádku, které jsem tenkrát odmítla schůzku. Šla navštívit svou nemocnou matku. Když mě uviděla, vše jí došlo. Nenechala si ode mě nic namluvit a začala jednat. Zkontaktovala organizaci, která pomáhá obětem domácího násilí, a přestěhovala si mě i mého syna ke mně domů. Nenechala se vystrašit Richardovými výhružky a dokonce na něj poslala policii. Přihlásila mě na setkání s dalšími obětmi domácího násilí, kde jsem pochopila, jak jsou všichni násilníci stejní a jak my oběti skáčeme na stejné finty. Vždyť všichni mají nějaký svůj problém, jsou v podstatě slaboši a na ženské si vylívají zlost. Došlo mi, že jsem se mu měla postavit už dávno. Ale nikdy není pozdě a já jsem teď silná a soběstačná žena. Našla jsem si práci, byt a někdy časem možná si najdu i muže. Tentokrát ale budu opatrná.
Příběh druhý
Se svým o tři roky starším manželem Petrem se Marcela seznámila v 21 letech. Marcele se v té době jevil jako tichý, uzavřený, příjemný mladý muž. Z počátku probíhalo soužití harmonicky. Docházelo sice k drobným hádkám, zejména z důvodu Petrovy silné žárlivosti, ale ty Marcela omlouvala jeho “velkou láskou“. Po jednom firemním večírku asi po roce manželství, kdy Petr přišel značně posilněn alkoholem, došlo k prvnímu fyzickému útoku. Marcela po tomto incidentu uvažovala, že by od Petra odešla. Petr se jí omlouval a sliboval, že to už víckrát neudělá, proto se Marcela nakonec nechala obměkčit a neodešla od něj. Na nějakou dobu násilí ustoupilo, ale později Petr opět začal se žárlivými scénami, dělal jí “namátkové kontroly” v práci, často jí telefonoval. Když se Marcela zdržela v práci, Petr doma udělal žárlivou scénu, ale k fyzickým útokům zatím nedocházelo. Když Marcela otěhotněla a nastoupila na mateřskou dovolenou, začal Petr více holdovat alkoholu. Pod jeho vlivem začal Marcelu fyzicky napadat, bil ji pěstmi, kopal ji nebo ji jednou v zimě v noci vyhodil v noční košili na ulici. Následující den se jí opět omlouval a prosil o odpuštění. Marcela mu věřila, protože doufala, že se změní a že bude vše opět takové, jako když ho poznala. Po těchto vyostřených potyčkách vždy následovalo období, kdy se Petr choval pozorně. Vše se ale dříve nebo později opakovalo. Marcela se chtěla konfliktům vyhnout, a tak se začala omezovat, nikam nechodila a snažila se vyhovět veškerým Petrovým přáním. Petr se už za své excesy dokonce přestal omlouvat. Podle Marcely Petr dříve, když byl opilý, nevyhledával děti jako primární objekt své agrese. Když ale byly náhodou poblíž, začal jim nadávat a občas dostaly i pohlavek. Na jejich výchově se nijak nepodílel, neučil se s nimi do školy, nechodil s nimi k doktorovi a ani o ně neprojevoval žádný větší zájem. Výchova dětí plně spočívala na Marcele. Jedním z jejích hlavních “úkolů” bylo, aby ho ona ani děti nevyrušovaly. V posledních osmi letech ale začal Petr obracet svou agresi i proti dětem. Nejstarší dcera odešla studovat vysokou školu do Prahy, kam jí Petr neustále telefonoval a vyhrožoval, že ji zabije. Marcela, stejně jako převážná většina obětí domácího násilí, svého manžela stále miluje a věří, že v něm ještě někde hluboko je ukryto to, proč si ho vzala. Po třiceti letech manželství, když už děti dospěly a osamostatnily se, Marcela od Petra i přes lásku, kterou k němu chová, odešla a požádala o rozvod. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v jejím životě a doufá, že toho jednou nebude litovat.
Autor: Tomáš Platil
Commentaires