Kubotan, tak jak ho známe dnes, vznikl v 70. letech 20. století. Jedná se o 14 cm dlouhou plastovou či kovovou tyčku, jejíž tvůrcem a velkým propagátorem je pan Takayuki Kubota. Tento japonský mistr karate zasvětil svůj život výuce technik sebeobrany pro různé vojenské, policejní a civilní pracovníky.
Takayuki Kubota se narodil 20. září 1934 v Kumamoto na ostrově Kjúšú v Japonsku. V roce 1939, ve čtyřech letech, začal Kubota studovat bojová umění pod vedením svého otce Denjiro Kubota, který byl mistrem jiu-jitsu a jukendo. Během druhé světové války se Takayuki Kubota učil karate pod vedením dvou Okinawanů - Terady a Tokunagy - umístěných poblíž jeho bydliště. Učili místní lidi základy bojového umění te - v té době se na Okinawě nepoužíval termín „karate“. Ve věku 13 let odešel Kubota do Tokia hledat práci. Po příjezdu ale zjistil, že není ani práce a ani volné místo k bydlení. Díky svým dovednostem v taiho jutsu (zatýkací technika) pomohl Kubota zadržet policii několik zločinců. Všiml si ho jeden z policistů (detektiv Karino) a poskytl Kubotovi místo k pobytu a pomohl mu dokončit i vzdělání. V roce 1947 ho oslovila tokijská policie a brzy začal učit boj zblízka a zacházení s obuškem důstojníky policejního oddělení Kamata v Tokiu. Tuto činnost vykonával dalších 10 let. Svoje dovednosti v bojových uměních si vyzkoušel tím, že pracoval jako agent v utajení v nebezpečných čtvrtích Tokia. Výcvik bojových umění doplnil studiem meditace, historie a dalších nebojových aspektů umění. Takayuki Kubota otevřel své první karate dojo ve věku 17 let. V letech 1950–1959 byl instruktorem americké armády, letectva a námořní pěchoty pro výcvik v kendo, karate a judo. Jak se stal známým, vyzval jej americký vojenský a vládní personál na amerických vojenských základnách, které tam byly umístěny, k výuce sebeobrany. V letech 1958 až 1960 učil americkou vojenskou policii. Kromě toho v letech 1959 až 1964 učil sebeobranu pracovníky americké armády v kasárnách Kishine v Jokohamě. Zároveň v letech 1961 až 1963 učil americký personál na několika leteckých základnách. Pracoval také jako osobní strážce u velvyslance USA v Japonsku. Na konci roku 1964 se T.Kubota natrvalo přestěhoval do USA. Později pan Kubota několik let učil sebeobranu na akademii policejního oddělení v Los Angeles. Zde byl požádán, aby učil boj beze zbraně, ale i boj s krátkou tyčí a techniky s propiskou pro policistky sboru. Účinnost jeho postupů přiměla policejní hodnostáře k zavedení výše zmíněných technik do výcviku všech příslušníku sboru a rovněž vznesli požadavek k vytvoření nástroje ke snadné aplikaci těchto technik. Tak vznikl nástroj, který původně vychází z malé dřevěné zbraně „Hashi stick“ vytvořené otcem T.Kuboty, panem Denjiro Kubotou. V roce 1978 byl nástroj oficiálně patentován a nese jméno svého jeho tvůrce - Kubotan. Pan Takayuki Kubota také vyvinul další sebeobranný prostředek tzv. Kubotai, který byl patentován v roce 1991. Kubotai je prioritně určený k znehybnění protivníka a je to donucovací prostředek, který se moc neujal. Mimo různé policejní složky v USA trénoval také mistr Kubota členy FBI, CIA, DEA a Navy Seals. Mistr Takayuki Kubota je v současné době oficiálně držitelem titulu soke a zároveň je zakladatelem a prezidentem Mezinárodní asociace karate. Dosáhl 10. danu v karate stylu Gosoku-ryu, 10. danu v kubojitsu, 5. danu v aikido, 5. danu v judo a 2. danu v kendo. Věnuje se také Toshin-ryu Iaido.
Obvyklá délka Kubotanu je 14 centimetrů a průměr asi 1,25 centimetru. Tělo klasického Kubotanu je doplněno 5 nebo 6 drážkami pro lepší a jistější úchop. Na jednom konci Kubotanu zůstal tupý hrot zachován, na druhém je situován kroužek pro zavěšení na svazek klíčů. Kubotan je totiž obecně představován (a maskován) jako přívěšek na klíče, jenž však v případě potřeby může svému majiteli prokázat cenné služby jako úderový či tlakový obranný prostředek. Podle Takayukiho Kuboty filozofie obranných klíčenek totiž vychází ze znalosti lidského zapomínání či lenosti: Ano, někde mám ten pepřový sprej, ale asi jsem ho nechal doma. Nebo: Ale vždyť jdu ven jen na chvilku, přece sebou nebudu tahat obušek atd. Klíče si však vezmeme pokaždé, a jestliže máme klíče, máme také svoji zbraň. Kubotan byl tedy se svým určením přívěsku, první vlaštovkou moderního trendu obranných prostředků, které mají více než jen jedno využití. V současné době se vyrábějí Kubotany různých tvarů, barevných provedení a použitých materiálů. Nejčastěji se nabízejí Kubotany s ostrou špičkou, s plochou úderovou částí nebo s tupou špičkou. Barevným provedením převládají černé, stříbrné, červené a modré. Použitý materiál je nejčastěji odolný plast, dural-letecký hliník nebo dřevo. Jsou i modely, které mají ve dvou otvorech v těle Kubotanu provlečenou šňůru, umožňující jeho fixaci na 2 nebo 3 prsty tak, aby zůstal v dlani, pokud je nutné uchopit útočníka. Nabízí se i varianta pepper spray baton, kde jde o kombinaci pepřového spreje a Kubotanu, který se dá připevnit na klíče. Prodávají se i verze se skrytou čepelí.
Pro Kubotan se používá několik základních úchopů – standardní tzv. plný úchop, dále plný úchop s palcem na zajištění Kubotanu a úchop s volným placem na přidržení soupeře. Případně Kubotan chytíte do prstů opírajíce tupý konec o svou dlaň. Každý způsob držení Kubotanu je vhodný a doporučitelný pro určitou oblast technik. S připevněnými klíči se Kubotan dá bez problémů použít jako specifický úderový prostředek – Kubotan držíme v ruce a klíči provádíme údery. Zaměřujeme se hlavně na obličej a genitálie útočníka. Toto použití Kubotanu vyučuje a doporučuje také sám tvůrce tohoto obranného prostředku pan T. Kubota. Ten mimo jiné také doporučoval, aby policisté nosili Kubotan u opasku jako klíčenku. V boji tuto miniaturní zbraň používali při obranných technikách a úderech na citlivé a tlakové body proti neposlušným občanům nebo zadrženým. Proto se Kubotanu také často přezdívá nástroj změny přístupu a v některých asijských zemích patří k povinné výbavě policejních sil. Příslušníci bezpečnostních sborů potvrzují, že vlastnictví Kubotanu posílilo jejich pocit bezpečí. Zároveň pan Kubota zdůrazňuje nutnost potřebného výcviku v použití této zbraně, tak aby nedošlo ke zranění obránce nebo k nepřiměřenému zranění útočníka.
V případě úderu samotným Kubotanem je veškerá destruktivní energie předána tělu útočníka přes malou plochu konce/špičky vašeho Kubotanu. Obecně se doporučuje snažit se trefit útočníka do míst, kde se kost přibližuje povrchu kůže. Cílové oblasti jsou tedy klíční kosti, lokty, záprstní kůstky, předloktí, hrudní koš, žebra. Nezapomeňme také na velké svalové skupiny, jako jsou stehenní, prsní, trapézové a další svaly, kde je účinek také možný. V extrémních případech se samozřejmě provádějí úderové techniky na krk i oči útočníka. Další koncept použití Kubotanu je zaměřen na pacifikaci, znehybnění či odvedení útočníka, a obsahuje samozřejmě i techniky tlakových bodů. Tento přístup se naprosto shoduje s původní metodikou T. Kuboty a je vhodný zejména pro profesní sebeobranu. Prioritně šetří zdraví a život osoby, proti které techniky směřují.
V Japonsku se podle dochovaných údajů nejvíce různých pěstních zbraní vynalezlo a používalo na ostrově Okinawa. Tyto zbraně jsou velmi úzce spojovány s tradičním okinawským karate či kobudo, kdy nejen tyto metody boje, ale i specifické zbraně vymysleli jejich tvůrci - často ostrovní farmáři a rybáři na ochranu sebe, příbuzenstva a skromného majetku. Jednalo se například o chize kun bo-tyčku z tvrdého dřeva, která má uprostřed provrtané otvory pro kožený řemínek v kterém je provlečen prostředník. Dále tecu a tek chu – dřevěné či železné tyčky opatřené uprostřed bodcem. Samurajové používali například tesen, neboli pevnou železnou tyčku ve tvaru vějíře. Další zvláštní zbraní je suntetsu – kovový bodec s kroužkem (prstenem) uprostřed, který býval často používán v páru. Shoshaku bo (dřevěná tyčka o délce 30 cm) a Yawara (dřevěná tyčka o délce 15-20 cm) se lišily nejen délkou ale i zpracováním. Yawara se pro svou skladnost stala časem více využívaná. Drží se sevřená v pěsti a obvykle oba konce přečnívají. V boji zblízka může sloužit nejen k úderům na citlivá místa (oči, nos, krk, spánky), ale také jako páčidlo na lámání zápěstí či eliminaci tlakem na vitální body. Určitou zajímavostí byl doplněk používaný mnichy či kněžími nazývaný vadžra. Vadžra byla nejčastěji odlitá z bronzu či železa a v určitém období se stala součástí budhistického obřadního náčiní. V nouzi bývala použita stejně jako Yawara. Původní techniky těchto malých úderových zbraní měly defensivní charakter, proto byly nejčastěji používány pro sebeobranu, například při pouliční potyčce. Kolem roku 1940 použití Yawary zpopularizoval v USA profesor F. A. Matsuyama – policejní instruktor a autor knihy Yawara stick for Police. V tomto období si Yawara získala oblibu i u některých bezpečnostních složek ve světě.
Své krátké úderové zbraně mají i filipínští válečníci. Byl to Yawaře podobný palm stick (někdy též nazýván Patagpok) a Dulo-dulo. Palm stick je vyroben z tzv. železného dřeva a dále bývá na koncích speciálně upraven-broušen. Toto dřevo je velmi tvrdé a vysoce odolné. Dulo-dulo je vyrobeno z konce rohů Vodního buvola a i tato zbraň je dále specificky upravena. Uprostřed má zdrsnění pro lepší a jistější úchop, oba konce jsou vybroušené do špičky. Označení Dulo, znamená ve filipínštině/tagalogu špička. I zde se tyto zbraně drží sevřené v pěsti, kdy oba konce vyčnívají ven. Provádějí se různé techniky úderů či tlaků na vitální body útočníka. Tyto úderové zbraně se dodnes používají v některých systémech Filipínských bojových uměních. Originální Dulo-dulo se používá například v Dagooc Arnis Systemu
Mezi oblíbené doplňky nejen členů různých ozbrojených složek, ale samozřejmě i civilistů patří poslední dobou tzv. taktická pera. Výrobci použili již existující a vyzkoušenou variantu produktu – Kubotan a jen upravili vzhledově propisovací tužky či kuličková pera na specifické výrobky - taktická pera. Je zajímavé, že není možné dohledat, kdo jej jako první začal oficiálně vyrábět, ale dnes se rozhodně nachází v nabídce drtivé většiny světových výrobců nožů, palných zbraní, anebo různých obranných prostředků. Tyto pera samozřejmě mají svou obvyklou funkci, ale jsou vyrobena z odolnějších materiálů (letecký hliník - dural nebo titan). Existují varianty, které mají snímací krytku opatřenou navíc klipsem pro zachycení o okraj kapsy, jsou ovšem i verze s výsuvným psacím hrotem. Určitými společnými prvky těchto obranných prostředků je robustní konstrukce, zdrsněný či jinak tvarovaný povrch a tělo s vytvarovaným tupým úderovým hrotem, někdy i na obou koncích.
Bojové použití taktických per se naprosto shoduje s použitím Kubotanu či Yawary. Taktická pera se navíc dají použít například i k rozbíjení oken, což může být praktické při autonehodě. Často se používají i různé barevné provedení jako např. šedá, modrá, zelená, růžová a samozřejmě černá. Podle dostupných informací se jedná o oblíbený prostředek zejména u policistů a strážníků, kteří údajně často bývají fyzicky napadeni ve chvílích, kdy vyplňují pokutový blok a pero je tak vlastně prvním a nejrychlejším prostředkem obrany, neboť je již má policista v okamžiku útoku v ruce. Podobně můžeme v krizové situaci v kontaktní vzdálenosti využít i svou taktickou ruční svítilnu a provádět různé údery. V rámci legislativy jsou taktická pera a Kubotany obecně bezproblémové. Pozor jen na výjimky týkající se například jako příruční předměty (či předměty v příručním zavazadle) pro cestující v letecké dopravě – zde mohou být zakázány. Sám jsem v roce 2018 takto o taktické pero přišel – bylo mi zabaveno. Kubotany, taktická pera či jiné podobné obranné prostředky jsou v současné době ve světě velice populární. A to hlavně díky jejich skladnosti, odolnosti a jednoduchému použití. Můžete shlédnout zajímavá výuková videa či si stáhnout tréninkové manuály. Přesto doporučuji absolvovat nějaký speciální kurz zaměřený na Kubotan či taktické pero vedený kvalifikovaným instruktorem.
Autor: Martin Hradecký
Comments