Obušek provází policejní povolání již od vzniku prvních policejních sborů. Jedná se o jednoduchou ruční zbraň pro boj zblízka na principu krátké hole. Určitou zajímavostí je, že v průběhu doby se zaváděly i donucovací prostředky, které vycházely z tradičních zbraní bojových umění. S menšími úpravami je používali členové ozbrojených sborů takřka po celém světě. Mezi ty nejznámější patří například yawara či tonfa. V dnešním článku si tedy představíme známé i méně známé varianty těchto policejních donucovacích prostředků.
Billy clubs, straightsticks, crowbar
Již v dobách antiky byly vojenské jednotky vykonávající pořádkovou činnost, vyzbrojeny dřevěnou holí. Známým příkladem jsou například Skýtští lučištníci, které využíval ve 4 století př. n. l městský stát Athény, pro typickou činnost, která se dnes všeobecně nazývá pořádková služba. Obušky se po dobu své existence příliš nezměnily, přesto zaznamenaly určitý vývoj jak z hlediska tvaru, tak používaných materiálů. Zpočátku se obušky vyráběly pouze z tvrdého dřeva. Jejich nevýhodou bylo to, že při nechtěném zásahu jiného tvrdého předmětu, např. zdi nebo později kovového zábradlí, tak se obušek snadno zlomil. Ocelové obušky byly díky drahé technologii a materiálu příliš nákladné a příliš těžké pro běžnou denní službu, proto se i později stále používaly dřevěné obušky. Existovali dvě základní varianty těchto dřevěných obušků. Vždy se jednalo o dřevěnou palici v různých délkách a to od 30 do 65 cm, velice často vybavenou poutkem na zápěstí. První byly varianty nazývané „billy clubs“, které měly zužující se tvar jako baseballová pálka. Druhou variantou byly tzv. straightsticks (rovné obušky) též nazývané „nightsticks“ neboli noční hůlky, které byly po celé délce stejně silné.
Například první londýnské policejní oddělení, které bylo založeno v roce 1829 premiérem Sirem Robertem Peelem, mělo ve své výbavě pouze dřevěné obušky – billy clubs. Tyto obušky se lišily v délce v závislosti na preferencích důstojníka a fyzické velikosti. Historicky se pohybovaly od asi 35 cm délky pro použití na blízko až po více než 90 cm délky pro použití při nepokojích nebo pro důstojníky na koních. Později ve viktoriánské době (1837-1901) používali policisté z Londýna dřevěné obušky dlouhé přibližně 30 cm, jímž se přezdívalo „crowbar“ (výraz pro páčidlo). Spodní část rukojeti byla zakončena knoflíkem a smyčkou z provazu, kterou si policista navlékl na zápěstí, a zabraňovala tak vytržení obušku z ruky. Tito policisté byly nejčastěji spatřováni na pochůzkách, kdy svými obušky otáčeli okolo zápěstí, čímž si vzbuzovali respekt okolí.
Blackjack, slapper, sap
Dalším populárním typem úderové zbraně těchto let byla krátká palička s kovovou zátěží uvnitř. I zde existovalo několik variant – první známá pod označením „blackjack“, kdy se jednalo o válcový kus olova či ocelovou kouli na konci pružiny, která byla pošitá kůží či látkou. Další variantou byl tzv. „slapper“, což byl kus oceli nebo olova tvarovaný jako vykřičník obalený dvěma kusy kůže sešitými po stranách. Varianta z konce 19. století je dřevěná násada dlouhá asi 30 cm s olověnou či ocelovou koulí potaženou kůží. Tato zbraň je v některých zdrojích označována jako „sap“ nebolí míza (odvozená od „ stromku “ kvůli její dřevěné rukojeti). Takovéto obušky byly hlavní úderovou zbraní pro detektivy v civilu a vězeňskou stráž, ačkoliv „sap“ nebo „blackjack“ nosilo po kapsách i mnoho jiných policistů jakožto záložní zbraně nebo zbraně pro stísněné prostory. Tyto zbraně byly také oblíbené mezi pouličními zloději, kteří je používali k omráčení svých obětí úderem do hlavy. Chabě vycvičení policisté je mnohdy využívali stejným způsobem. Následkem toho byli podezřelí často posíláni do nemocnice s otřesem mozku, v horším případě s frakturou lebky.
Takováto situace panovala do počátku 60. let dvacátého století, kdy k přijetí dalších úderových zbraní a hlavně k přijetí nových tréninkových metod přispěly dva důležité faktory: tlak veřejnosti a evidentní nevhodnost těchto zbraní pro policejní práci. Mezi hlavními požadavky kladenými na tyto nové přístupy byl rychlý výcvik (několik dní) v aplikaci zbraní, dostatečný rozsah technik pro efektivní sebeobranu a zároveň pro co nejbezpečnější zatčení. Protože Amerika víceméně nemá svoji vlastní tradici bojových umění (vyjma v oblasti palných zbraní), která by byla volně přístupná, není překvapující, že většina moderních policejních obušků a technik vychází z orientálních bojových umění.
Jutte, keibó, tokushu keibó
Malou odbočkou pro nás bude Japonsko a její policejní síly. V minulosti zde působili strážní nazývaní yoriki, dále policisté označováni výrazem dōshin a členové hlídek – okappik. Ti všichni využívali několik speciálních donucovacích prostředků. Jejich nejběžnějším nástrojem bylo jutte (jitte). Malá jednoruční zbraň, která se skládala ze železné tyčky s rukojetí a jednoho či dvou bočních ramen (háků) směřujících dopředu. Tyto boční ramena fungovaly nejen jako přirozená ochrana ruky, ale zároveň se s nimi dala např. zachytávat nepřátelská zbraň. Se samotnou zbraní se samozřejmě nejčastěji prováděly jednoduché údery a body. Současně bylo jutte využíváno jako symbol společenského postavení, kterým se policisté feudálního Japonska prokazovali, protože v té době ještě nenosili uniformu. Feudální policista zpravidla zvedl pravou ruku s jutte nad hlavu a se slovní výzvou prokázal své úřední postavení. Komplexní systém boje zblízka a použití donucovacích prostředků určený pro policii byl postupně vytvářen od roku 1924 a v roce 1947 oficiálně nazván taihōjutsu (umění zadržení zločince). Metoda obsahuje koncept kobo ichi, kdy je hlavním cílem akce úměrná situaci. Další součástí výbavy současného japonského policisty je obušek nazývaný keibō. V roce 1961 byl u policie v Japonsku oficiálně představen speciální tokushu keibō (teleskopický obušek) nebo také tobidashi ōtomachikku keibō (vyskakující automatický obušek) některými zvané také tobidashi jutte (vyskakující jutte). Japonská policie byla vůbec první policie na světě, která teleskopické obušky oficiálně zařadila do své výzbroje.
Yawara, kubotan, tonfa
Yawara je malá úderová dřevěná zbraň vyvinutá a používaná ve středověkém Japonsku. Kolem roku 1940 zpopularizoval použití yawary ve Spojených státech amerických profesor F. A. Matsuyama - japonský přistěhovalec do USA. Pan Matsuyama působil jako policejní instruktor v Kalifornii a je autorem knihy Yawara stick for Police. Jeho varianta yawary byla již vyrobena z tvrzeného plastu a jednalo se o velmi nenápadný a diskrétní donucovací prostředek. V tomto období si Yawara získala oblibu i u některých bezpečnostních složek ve světě.
Nesmím zapomenout zmínit také experta na judo, jiu jitsu a aikido pana Roberta Kogu. Tento Američan japonského původu, vyvinul v šedesátých letech dvacátého století během své služby u losangeleské policie nový typ obušku, známý jako „obušek Koga“. Jednalo se o jednoduchý rovný obušek o celkové délce 66 cm, který měl oba konce zakulaceny, aby bylo minimalizováno riziko náhodného zranění podezřelého. Skutečnou novinkou byla ale úplná změna výcvikového programu. Systém vyvinutý Kogou obsahuje údery a bodnutí (zahrnuje to i techniky, při kterých je obušek držen oběma rukama), kryty, dále strhy a znehybňovací techniky. Úplnou inovací v případě policejního obušku pak byly techniky rychlého tasení obušku.
Kubotan, tak jak ho známe dnes, vznikl v 70. letech 20. století. Jedná se o 14 cm dlouhou plastovou či kovovou tyčku, jejíž tvůrcem a velkým propagátorem je pan Takayuki Kubota. Tento japonský mistr karate zasvětil svůj život výuce technik sebeobrany pro různé vojenské, policejní a civilní pracovníky. Tělo klasického Kubotanu je doplněno 5 nebo 6 drážkami pro lepší a jistější úchop. Na jednom konci Kubotanu zůstal tupý hrot zachován, na druhém je situován kroužek pro zavěšení na svazek klíčů. Kubotan je totiž obecně představován (a maskován) jako přívěšek na klíče, jenž však v případě potřeby může svému majiteli prokázat cenné služby jako úderový či tlakový obranný prostředek.
Další tradiční zbraní, která byla vybrána, jako potencionální policejní zbraň je tonfa. Tonfa je původem zbraň okinawských rolníků a její primární využití bylo, že sloužila jako odnímatelná dřevěná rukojeť mlýnského kamene na drcení rýže nebo obilí. Tonfa se zpravidla využívá jako párová zbraň, kde jedna ruka blokuje a druhá ruka simultánně vykonává protiútok. Právě tonfou se v roce 1972 nechal inspirovat Lon Anderson (americký policista), který navrhnul policejní obušek PR-24 neboli obušek s kolmou (či příčnou) rukojetí. Obušek začala vyrábět a propagovat společnost Monadnock a své výrobky vyrábí dodnes. Označení PR-24 je zkratka slov Protect (ochraňovat) a Restrict (omezovat) a číslo 24 je délka obušku (24 palců což je cca 60 cm). Zpočátku byl obušek PR-24 vyroben z plastu a hliníku s přišroubovanou rukojetí. Další evolucí byl model vyrobený celý ze speciálního polykarbonátu a tento materiál se používá dodnes. Obušek PR-24 neboli tonfa se začal v určitém období používat takřka po celém světě. Vzniknul dokonce i inovativní model Winston Control Baton (WCB) známý také jako SpineX.
Samozřejmě se obušek s kolmou rukojetí používal i v České republice a to u všech ozbrojených složek a u většiny bezpečnostních agentur. V současnosti je zaveden či zaváděn u většiny ozbrojených složek ve světě teleskopický obušek, který tak „vytlačil“ obušek s příčnou rukojetí neboli tonfu. Hlavními důvody byly u tonfy nekomfortnost nošení a náročnější výcvik v efektivním ovládání tohoto donucovacího prostředku.
Zajímavost: V bývalém Československu za minulého režimu využívali příslušníci VB dvě varianty pryžových neboli gumových obušků. Menší v černé barvě přezdívaný pendrek, jehož celková délka je 43 cm, byl standardně zaveden jako donucovací prostředek každého příslušníka SNB. Ten větší v bílém provedení známý jako „federál“, měřil 60 cm a byl zaveden u Pohotovostního útvaru Sboru národní bezpečnosti.
Slepá ulička aneb modely OPN, TR-22, AKD-48 a RRB
Na počátku osmdesátých let dvacátého století začalo několik policejních důstojníků z různých koutů USA vyvíjet další donucovací prostředky, které byly inspirovány tradičními asijskými zbraněmi. Například policejní seržant K.D. Orcutt vyvinul Orcutt Police Nunchaku – OPN. Jednalo se o průkopnický systém technik s nunchaku (ruční cep na rýži), který před údery upřednostňuje bolestivé vodící techniky. Další verzí policejní nunchaku je TR-22, neboli neúderová nunchaku navržená B.A. Hewittem. Tato zbraň se podobá OPN, ale lze ji použít pouze k bolestivým vodícím technikám, úderovým technikám brání zadržovací popruh. V roce 1990 navrhuje policejní důstojník R.J. Fabrey nový policejní obušek podobající se PR-24 se dvěma proti sobě ležícími rukojeťmi a nazývá ho AKD-48. Na rozdíl od PR-24 nemá být AKD-48 používán k úderům, ale hlavně k svedení protivníka na zem a k bolestivým ovládacím technikám. Nakonec zmíním model z roku 1996, který navrhnul bývalý policista R. Bedard. Jedná se o RRB – Rapid Rotatin Baton a autor se nechal inspirovat jednou z tradičních zbraní kobudo nazývanou sai. Model RRB se okrajově používá u několika policejních útvarů, podobně jako modely AKD-48 a TR-22.
Teleskopický obušek
Teleskopické obušky, tak jak je známe dnes, se poprvé oficiálně využívaly v ozbrojené složce v Německu a to cca od roku 1936, kdy byl tento pružinový obušek přímo určen složkám SIPO. Sicherheitspolizei (SiPo) byl název spojených sil gestapa (tajná státní policie) a Kripo (kriminální policie). Tyto skládací obušky měly i označení SIPO přímo na rukojeti. Údajně se dodávali ve dvou velikostech – ten vetší byl označován jako Stahlrute (ocelový bič) a menší jako Blitz (blesk). O něco později a to již za 2. světové války používaly teleskopické obušky jak britské speciální síly Commandos, tajní agenti zpravodajských služeb tak i složky německého gestapa. Teleskopický pružinový obušek nazývaný též zabiják využívali jak agenti britské SOE tak i americké OSS. Tento úderový prostředek byl složen z pevné rukojeti potažené kůží, vnější soustředné pružiny, vnitřní soustředné pružiny a bicí koncovky se závažím. A co je opravdu důležité, šlo již o vysunovací/teleskopickou zbraň, která splňovala kritéria skryté (zákeřné) zbraně. Proto také možnost jejího použití se týkala jen určitých skupin vojáků. Později údajně podobné varianty pružinových teleskopických obušků používaly i agenti NKVD/KGB. V dnešní době se takovéto druhy obušků již nedoporučují, jelikož nejsou tak universální jako pevné teleskopické obušky. Jsou nevhodné například pro kryty, páky, atp.
Jak jsem již zmínil, tak oficiálně první policie, která zavedla teleskopický obušek do své výzbroje, byla japonská policie (rok 1961). Její obušek je ale velmi atypický – je složen pouze ze dvou částí a má také širokou záštitu neboli ochranu ruky. Tento obušek je velmi ovlivněn zbraní jutte. Zbytek světa se nechal inspirovat již vyzkoušenými pružinovými teleskopickými obušky. Nové modely zůstaly trojdílné, ale vyrobené z pevné kalené oceli. Jedním z prvních výrobců byla v roce 1976 americká společnost ASP, která začala vyrábět a dodávat své obušky pro různé ozbrojené složky. Později se přidali i další výrobci jako například americká firma Monadnock, německá společnost Bonowi či česká firma ESP. Tito všichni výrobci dodávají své teleskopické obušky ozbrojeným složkám takřka po celém světě. Díky své skladnosti, komfortu nošení a jednoduchému použití se teleskopické obušky staly v současnosti nejpoužívanějším obuškem u ozbrojených složek vůbec.
Text a foto: Martin Hradecký
Comments