Již od pradávna byla součástí osnov některých japonských bojových umění technika házení drobných kovových čepelí. Samotné slovo Shuriken znamená v japonštině „ruka skrývající čepel“ a jutsu je „dovednost nebo umění“ a ačkoli je toto umění obecně nejvíce spojováno s ninjutsu, tak své místo si „vydobylo“ i u nejznámějších japonských válečníků - samurajů. Techniky Shuriken jutsu jsou tedy prioritně zaměřeny na vrhání malých čepelí. Jako doplňkovou zbraň využívaly Shurikeny i známé samurajské školy japonského šermu kenjutsu, jako například Katori shinto ryu, Yagyu shingan ryu či Tatsumi ryu. Druhů Shurikenů je opravdu nepřeberné množství a pokud si je chceme alespoň základně rozdělit, tak obecně se dělí na tzv. Bo Shurikeny a Hira Shurikeny nebo též Shakeny.
Bo Shurikeny jsou kovové jehlovité čepele, které se mohou lišit tvarem i tloušťkou. Mívají do hrotu zbroušený jeden konec, nebo v některých případech i oba současně. Oproti tomu Hira Shurikeny (Shakeny) jsou tenké kovové plátky s různým počtem hrotů, často ve tvaru hvězdice.
To, že se i v současné době můžeme setkat s mnoha rozdílnými druhy Shurikenů naznačuje, že vývoj umění boje s touto zbraní v zemi vycházejícího slunce byl víceméně nejednotný a že svou úlohu sehrála i izolovanost různých oblastí vzniku a používání těchto specifických zbraní. Shurikeny můžeme tedy rozdělit například i podle jednotlivých škol – Katori-Shinto ryu, Negishi ryu, Shirai ryu, Tsugawa ryu, Chishin ryu, Iga ryu, Mito ryu, Senban shuriken-Togakure ryu. Ať tak či onak patřilo umění shurikenjutsu mezi tajné dovednosti, a tak ve většině škol, se s těmito technikami seznamovali jen ti nejpokročilejší či nejvýše postavení studenti. Obvykle se Shurikeny používaly k vrhání na nepřítele k odvrácení jeho pozornosti nebo abychom ho přinutili k úhybnému manévru. Ninjové využívaly mimo jiné shurikeny i při svém útěku ke zpomalení pronásledovatelů a také bylo možné pomocí hira shurikenu omotaného látkou namočenou v hořlavině rozdělat požár v nepřátelských budovách. Shurikeny se samozřejmě používaly i při kontaktním boji. Nacvičovaly se různé techniky bodů a řezů.
O problematiku vrhání shurikenů se zajímám již dlouho. První seriózní a profesionální výcvik jsem absolvoval ale až v roce 2011 a 2012. Zúčastnil jsem se tehdy několika veřejných seminářů a i soukromé výuky, kterou vedl osobně pan Otsuka Yasuyuki. Sensei Otsuka je hlavním představitelem školy Meifu Shinkage ryu. Tuto školu založil pan Chikatoshi Someya, který studoval téměř celý život školu Katori Shinto ryu. Someya sensei byl nejen neúnavným cvičencem, ale i badatelem v oblasti Shuriken jutsu. Studoval i mnoho dalších stylů, různé typy shurikenů a seznamoval se s jejich použitím. Pečlivě zkoumal letové vlastnosti Shurikenů různých délek a tvarů a snažil se zjistit, co funguje nejlépe. V roce 1999 Someya sensei zemřel a hlavním představitelem školy se stal pan Otsuka Yasuyuki, který pod jeho vedením cvičil od roku 1985. V současné době má tato škola centrum v prefektuře Chiba ve městě Ichikawa. Otsuka sensei začal vyučovat i za hranicemi Japonska – pořádá semináře na americkém kontinentě a i v Evropě.
Výuka, kterou jsem absolvoval, mimo jiné obsahovala důkladné procvičení techniky Shomen uchi (základní hod), po té jsme se dostali i k technikám Gyaku uchi (reversní hod), Dosoku uchi (hod s pohybem), Shitate uchi (spodní hod), Za uchi (hod v sedě seiza) a Ne uchi (hod v leže). Mistr mimo jiné předvedl a vysvětlil i techniky Shoukenjutsu – použití Shurikenu na kontaktní vzdálenost. Shuriken se ovládal buď v normálním držení – Junte mochi nebo v reverzním držení Sakate mochi. Většina těchto technik byla vedená na obličej či krk. Byly to techniky Metsubushi, Kesa giri, Yokomen, Kiri age, Kiri sage a Kousa giri. Dále jsme kombinovaly všechny naučené techniky hodu a to i z různých vzdáleností.
Můj další trénink v shuriken jutsu pokračoval nejdříve s Jakubem Zemanem při několika soukromých trénincích, kde jsem měl možnost vyzkoušet si jeho přístup k dané problematice. Později jsem se domluvil i se shihanem Pavlem Slavíkem a absolvoval nejen oficiální seminář, ale i soukromou výuku v umění shuriken jutsu vyučované v tradičním ninjutsu školy Togakure ryu. Díky Pavlovi jsem měl možnost poznat a naučit se vrhání se Senban shurikeny a variantami bo shurikenů Ita ken a Uchi bari. Probrali jsme nejen základní techniky odhození čepele bo shurikenů Shómen uchi, ale i Gyaku uchi, Age uchi, Ichimonji uchi a Shómen uchi ura. Trénovali jsme i obranu proti shurikenům – Tótoku hyóshi (s mečem) a prosté úhyby těla. Sám se dodnes tréninku shurikenjutsu okrajově věnuji a několikrát jsme tyto techniky také nacvičovali na letním soustředění klubu ACT – DOVEDNOSTI BOJOVNÍKA.
Jak jsem již jednou zmínil v tomto článku, tak ve většině tradicích jsou techniky shurikenjutsu součástí tajného učení školy, se kterým byli seznamováni nejzkušenější žáci. Ale i přesto existuje několik málo starých historických záznamů ve formě svitků (tzv. denshō), které se zmiňují o technikách a tvarech používaných jednotlivými školami. Dnes také existují moderní práce lidí jako Seiko Fujita, Yumio Nawa, Naruse Kanji, Shirakami Ikku Ken, Chikatoshi Someya, Hatsumi Masaaki, Otsuka Yasuyuki a dalších. Všichni tito zmínění lidé jsou sami praktikanty tohoto umění či dokonce představiteli jednotlivých škol, tedy skutečnými autoritami. Díky nim máme dnes poměrně hodně kvalitních informací o historii shurikenů.
Pokud se tedy rozhodnete, že se chcete tomuto umění věnovat, tak doporučuji absolvovat výuku vedenou kvalifikovaným učitelem. I zde funguje jednoduché pravidlo, že ukázaná platí.
Použité materiály: článek Shuriken jutsu – Pavel Slavík + internet
Autor: Martin Hradecký
Comments